Království krys

„Apormi,“ zavolal jsem, když jsem otevřel dveře. Hned přiběhl, oči mu zářily a ocas – tedy ten pomyslný – se vrtěl tak, že by se za něj nemusel stydět ani laboratorní ventilátor.

„Ano, Páníčku?“ zeptal se, lehce zadýchaný, jako by už jen čekání na mě byla náročná disciplína.

Povytáhl jsem obočí a vytáhl z kapsy vodítko. „Dnes tě čeká trénink. Musíme zjistit, jak dlouho vydržíš v klidu, než tě to začne táhnout… jinam.“

Apormi se zakousl do rtu a přikývl. „Budu se snažit, Páníčku. Ale víš, že mě někdy stačí jen malý povel a už… neudržím se.“

„To je právě předmět zkoumání,“ řekl jsem vážně, i když koutky rtů se mi škubaly smíchem. „Když řeknu ‚sedni‘, sedneš. Když řeknu ‚lehni‘, lehneš. A když řeknu ‚aport‘…“ natáhl jsem před něj plyšového medvídka, „tak mi ho přineseš. Rozumíš?“

Apormi zrudl. „A-a… a co když se spletu?“

Pohladil jsem ho po vlasech. „Pak bude následovat důkladná analýza výsledků.“

Chvilku mě sledoval, pak se zasmál a zakýval hlavou. „Jen aby ta tvoje analýza nebyla delší než celý trénink.“

„Neboj,“ usmál jsem se lišácky. „Já mám trpělivost… a ty máš výdrž. To je kombinace, kterou věda ocení.“

Další den jsem otevřel dveře do místnosti, kde Apormi poslušně čekal. Tentokrát už seděl na polštáři, ruce složené v klíně a tvářil se, že má všechno pod kontrolou. Jen ten neposedný pohled ho prozrazoval.

„Dneska to nebude jen o poslušnosti,“ oznámil jsem mu. „Budeme trénovat rovnováhu.“

„Rovnováhu?“ naklonil hlavu. „Já… já se snad nebudu muset postavit na všechny čtyři na jedné noze, že ne?“

Zasmál jsem se. „Ne, to by bylo příliš snadné. Dneska musíš obstát v testu… pokušení.“

Položil jsem na stůl krabičku sušenek. Apormi polkl. „Páníčku… to není fér.“

„Právě že je,“ opravil jsem ho. „Tvým úkolem je sedět u nohou a vydržet, dokud nedám povel. Ani kousek předtím, rozumíš?“

Apormi přikývl, ale jeho oči už se leskly jako hvězdy na noční obloze. Sedl si, ruce sevřel v pěst a snažil se nedívat na krabičku.

„No tak, Apormi, vydržíš to?“ rýpnul jsem si.

„J-já… já se snažím,“ zakňučel a zakroutil se, jako by bojoval sám se sebou. „Ale Páníčku, ty dobře víš, že když něco chci, dlouho to nevydržím…“

„To je právě pointa výcviku,“ pousmál jsem se. „Když vydržíš, odměna bude ještě sladší.“

A Apormi jen tiše zakňoural, zatímco jeho páníček si do sešitu poznamenal:
Subjekt vykazuje extrémní snahu o sebeovládání. Doporučuji pokračovat v testech pokušení.

Slunce svítilo, nebe bylo jasné a já se rozhodl, že nadešel čas vyzkoušet Apormiho dovednosti mimo laboratoř. Vytáhl jsem z kapsy vodítko, na které se podíval tak, jako by to byl rozsudek i příslib zároveň.

„Páníčku… my vážně půjdeme ven? Na očích všech?“ zeptal se, a tváře mu zrůžověly.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem. „Musíš se naučit poslouchat povely i v terénu. Věda se neodehrává jen za zavřenými dveřmi.“

Připnul jsem mu vodítko a vyšli jsme. Každý krok byl malý boj – ne s fyzikou, ale s Apormiho neposedností. Neustále natahoval vodítko, pak se zas zastavoval a koukal na mě s pohledem, který jasně říkal: Dej mi volnost, Páníčku.

„Apormi,“ napomenul jsem ho, „vodítko není na parádu. Je to zkouška důvěry. Ty důvěřuješ mně, já vedu tebe.“

On se zavrtěl a tiše zamumlal: „Ale někdy mám pocit, že bys mě radši vedl… úplně jinam.“

Zastavil jsem se a podíval se na něj přísně – i když koutky úst mi cukaly smíchem. „To už je jen tvoje fantazie, pejsku.“

Lidé na ulici si nás zvědavě prohlíželi. Já ale zůstal klidný a jen poznamenal do svého „vědeckého deníku“:
Subjekt reaguje silně na veřejné prostředí. Projevuje nervozitu, ale zároveň viditelné nadšení. Hypotéza: Apormi má rád, když je pod dohledem… ať už mým, nebo cizím.

„Páníčku,“ pípnul Apormi a přitáhl se blíž ke mně, „slibuju, že budu hodný. Ale až se vrátíme domů… zasloužím si velkou odměnu.“

Když jsme se po procházce vrátili domů, Apormi padl na polštář, jako by uběhl maraton. Přitom jsme ušli sotva pár bloků. Jenže psychická námaha, to je někdy těžší než fyzická.

„Tak,“ řekl jsem a sundal mu vodítko. „Výcvik jsi zvládl. I když… sem tam jsi zkoušel táhnout na vlastní stranu.“

Apormi se na mě podíval velkýma očima. „Ale Páníčku… vždyť jsem se snažil. A když jsem chtěl jít jinam, nebylo to proto, že bych tě neposlouchal. Jen… jsem chtěl, abys mě chytil pevněji.“

Pousmál jsem se a sedl si vedle něj. „Tak tobě nešlo o neposlušnost, ale o to, abys měl jistotu, že tě vždycky povedu, viď?“

„Ano,“ zašeptal.

Chvíli bylo ticho. Pak jsem ho pohladil po vlasech a přitiskl si ho blíž. „Víš, Apormi, možná začalo všechno jako vědecký experiment. Jenže výsledky mě překvapily. Objevil jsem, že jsi nejen disciplinovaný… ale i věrný. A že tě vést není povinnost, ale radost.“

Apormi se zasmál, trochu rozpačitě, ale šťastně. „Takže… dostanu tu slíbenou odměnu?“

Vstal jsem, vytáhl krabičku sušenek a postavil ji před něj. „Tady máš. Ale pozor – jen pokud hezky poprosíš.“

Apormi zakroutil očima a zakňučel tím nejroztomilejším způsobem, jaký kdy kdo slyšel. A já si musel poznamenat poslední řádek do svého deníku:

Experiment uzavřen. Výsledky: Apormi je nejvěrnější pejsek, jakého si může Páníček přát.